Za soumraku krve - Věrný svému pánovi

Bílý vlas,
jenž zdobí tvou tvář,
přednost z tvých krás,
mající zář………Když objeví se
slunce jas.

Ten ledový hlas,
tvůj, princi Zmijozelu,
spása všech spás,
Tobě.., na mou věru.

Chladný pohled pronikavý,
toť služebníka skvost,
v lebi čistý rozum zdravý,
jest tvá pýcha, ctnost.


Byl pozdní letní večer. Slunce už dávno šlo vstříc červánkům. Zapadlo. Vál jemný vánek, jenž by každému cuchal vlasy a pohrával si s korunami stromů, tedy pokud by zde někdo, kdokoliv byl.
Mračna se zatáhla a začalo mrholit.
Zem obalila temnota. Pozdní hodina klepala na dveře a paní noc si oblékla svou róbu.
Na kostele zabimbal zvon. Ohlašoval tak čas, jenž dělil den s nocí.
Všude bylo nepřerývané ticho. Nikde ani hláska, veškerá zvěřina vzala do zaječích, všechno živé se dalo na úprk. Zem byla pustá a neobydlená. Jedině nedaleký hřbitov se dal se svými spícími nebožtíky považovat za civilizaci.
Ale jen jediné místo se mohlo pyšnit neklidem, sklepní katakomby, jenž byly pod starobylým kostelem Malého Visánku. Nikoho však nebylo slyšet a nikdo by nepoznal, že se tam právě odehrává něco, co by mohlo ovlivnit spousty životů a co by se mohlo týkat celého světa.

„Nesplnil si můj úkol, Draco, měl bych tě potrestat… nebo ještě lépe, zabít!“
„Ne, můj pane, on se polepší. Přece jenom byl moc mladý na takový úkol… netrestej ho.“
„Ty mi chceš odporovat, Cisso? Chceš tím říct, že jsem volil špatně?!?“
„Ne, můj pane, to bych si nikdy nedovolila!“
„Matko-..“
„Mlč, Draco!“
„Za tvou drzost a opovážlivost bych tě měl také potrestat, Cisso. Lordu Voldemortovi se neodporuje!“
„Ano, můj pane, máš pravdu, jako vždy,“ vnucovala se Temnému pánovi plavovlasá žena, která se tím snažila ochránit svého jediného syna.
„Zpronevěřuješ se mé důvěře, Cisso… nejsi jako tvá věrná sestra. Má neoddanější,“ řekl lord Voldemort nadpozemským tónem, ve kterém zazněl tón hrdosti.
„Zase máš pravdu, pane..“
„No jistěže mám! Mám vždycky pravdu!“
„Pane,“ skočil mu do řeči Draco, „jsem ochoten nést vinu za svůj neuvážený čin.“
„Těší mě, Draco, že spolupracuješ. Myslím, že největším trestem pro tebe bude..,“ škodolibě se usmál svými hadími rty a podrbal se na bradě, „ano, to bude nejlepší,“ usoudil, jako by před očima viděl cosi konkrétního.
Stejně plavovlasý chlapec, jako žena téměř klečící na zemi, čekal na svůj rozsudek, na svůj ortel.
„Dám ti poslední šanci, abys dokázal, že jsi jako tvůj otec, nesplníš-li můj úkol aspoň z desetiny, víš, co tě čeká?“
„Tak jest, můj pane!“


***

„Draco!“
„To vy,“ jmenovaný chlapec se rozběhl skrz chodbu za mužem, jenž ho tak opovážlivě oslovil a vrhl se na něj, „je to vaše vina, že mě teď trestá!“ Skočil obviňovanému kolem krku a začal do něj mlátit pěstmi.
„Nechovej se jako prosťáček, Malfoyi, ty jsi něco víc!“ Opáčil muž.
„Vy si tu s ledovým klidem stojíte. To se vám to mluví, když nesete všechny zásluhy. Óó, věrný a statečný Severus Snape, zabil Albuse Brumbála, největšího kouzelníka všech dob. Je to hrdina!“
„Nerouhej se a nebuď směšný, chováš se jako dítě!“ Severus Snape stál prkenně a zpříma, nehnul ani brvou. Žádný náznak soucitu, žádný náznak hněvu.
„To kvůli vám. Je to vaše vina, kdybyste mě nechal..“
„..nikdy bys to neudělal, bylo to pro tebe moc velké sousto..,“ skočil mu Severus naštvaně do řeči.
„Zato pro vás to byla šance. Šance mě zesměšnit, ponížit.. a ze sebe jako vždy udělat toho nejvěrnějšího, jenž si zaslouží úctu všech Smrtijedů a samotného Pána zla, jenž si zaslouží důvěru a slíže všechny zásluhy!“ Zakřičel Draco a nebral ohledy na to, zda ho někdo uslyší.
„Ty kluku jeden tvrdohlavý, kdybych toho starce nezabil, byl bys už dávno mrtvý!“
„Měl jsem tehdy poslechnout Brumbála, měl bych aspoň lepší postavení a někdo by si toho vážil!“ Naposledy Snapea propálil tím nejnávistnějším pohledem, třískl s dveřmi, které před chvilkou otevřel a zmizel mu z očí.


***


Dnes byl ten den. Den, kdy musel Draco svému pánovi přislíbit svou věrnost, kdy mu musel ukázat, že nezklamal jeho důvěru a že je hoden být Smrtijedem.
Za několik desítek minut je čekal výjezd. V čele se Snapem. Jak moc Draco toho chlapa nenáviděl. Ukradnul mu post, ukradnul mu zásluhy, vzal mu všechny neděje. Jednoduše ho o všechno okradl. Už ho nebude nikdy tak uctívat jako kdysi ve škole. Kdy k němu vzhlížel a měl ho rád. Tímto dnem počínaje, mu Draco vyhlásil válku. Slíbil si, že se mu pomstí. Jednou, až přijde čas a on bude připravený, se tomu křivákovi pomstí.


O pár minut později už stáli seskupeni ve velké hale v podzemí pod kostelem. Bylo jich přibližně osm. Čekal je malý výjezd do jedné mudlovské vesnice, kde měli zabít veškeré obyvatelstvo v dosahu. Vesnice nebyla moc velká, čítala přibližně padesát obyvatel. Vypadalo to spíš jako chatoviště, nějaký tábor. Nedalo se to považovat za vesnici. Ale i tak to pro Draca znamenalo mnoho. Byla to součást jeho zkoušky. Teď se rozhodne, zda zůstane živý nebo se ho lord Voldemort navždy zbaví. Tento výjezd byl rozhraním mezi životem a smrtí. Rozhodnutím, zda má ještě smysl se dál snažit.
Halou se rozlehlo osminásobné známé hlasité PRÁSK.

Po chvíli se Draco ocitl na zaprášené cestě poblíž malé vesničky. Byla noc, jakožto byla vždy, když podnikali Smrtijedi tyto výpravy. Svítil úplněk a nad hlavou se rozptylovala jasná obloha. Hvězdy zdobily oblohu a měsíc jasně osvěcoval blízký les. Bylo už hodně pozdě v noci.
Osm mužů v černých sutanách se po nedaleké cestičce přesunulo k nejbližšímu domu. Draco v díru skrze okna viděl, kdo jej obydluje. Nějaká žena držela v náručí plačící dítě a druhou rukou kymácela ze strany na stranu s dřevěnou kolébkou, asi ze zvyku nebo v ní leželo další dítě. Její muž zřejmě nebyl doma, poněvadž vypadala velice ustaraně a unaveně a byla tam úplně sama.
Dracovi se zvedl žaludek. Ne, teď ne..pomyslel si. Teď se to nehodí. Bylo mu líto oné ženy, věděl, jaký ji čeká osud. Pocítil mírné mravenčení v pravé ruce, ve které třímal hůlku. Nasucho polknul a sledoval, co se bude dít.
Dva Smrtijedi zabušili na dveře domu, které se po chvíli otevřely a v nich stála ona žena s dítětem v náručí. Neuběhla ani minuta a obalena zářivým zeleným světlem se sesula k zemi, spolu s batoletem, které vypadalo jako když spí.
„Pojďme,“ zavelel čísi hluboký hlas. Draco moc dobře věděl, komu patřil. Bezcitný mizera, pomyslel si… jakoby mu v tu chvíli Snape četl myšlenky, otočil se přímo na něj a očima se vpíjel do těch jeho. „Draco, běž první!“
Vyděšený mladík těkal očima ze strany na stranu, ale nemohl zklamat, nemohl neposlechnout. Ne teď! Už kvůli své matce. Chystal se zrovna udělat krok, když v tom..
„Pravou nohou, Malfoyi,“ zpod černé kápi se Snapeovi vynořil škodolibý úšklebek. Draco mu dal pohledem jasně najevo, co si o něm myslí, přesto si však dal záležet, aby nevykročil levou nohou.
Šel zdlouhavou chodbou až na samotný konec domu. Měl pouze jedno patro, vypadalo to tu trochu jako vejměnek. Ale jak se zdálo, žena byla opravdu buď vdova nebo svobodná matka, protože tu nikdo jiný nebyl a kolem nebyly ani žádné známky toho, že by tu s ní někdo přežíval. Dokonce ani v kolébce nebylo žádné další dítě. Draco se tedy navrátil zpátky vstříc ostatním Smrtijedům a už z dálky na ně pokyvoval hlavou. Další dva vyšli z vedlejšího pokoje, kde předtím byla žena a za nimi se blýskalo cosi zeleného.
„Dobrá, jdeme dál!“


Takto obešli další tři domy, které jim vstoupily do cesty. Pak následovaly další a další. Draco musel čelit několikerým příkazům, jenž ho obohacovaly ve znalosti mírnějších Cruciatů. Prozatím po něm zatím nikdo nechtěl, aby někoho zabil nebo umučil. Zřejmě to bylo součástí té jejich hry, zřejmě se snažili zjistit, jaké má Draco nervy. Sálal v něm vztek, jeho tvář rudla a pěsti svíral, až mu klouby bělaly, přesto však mlčel. Mají ho snad za malého kluka? Mají ho snad za neschopného sraba?

Uběhla půl druhá hodina. Všichni Smrtijedi se ještě stále zdržovali ve vesničce. V málokterém domku svítilo světlo. Skoro všechny už byly obaleny smutkem. Zbývaly poslední tři domy. Zbývalo postarat se o poslední obyvatelé těchto domů. Dracovi stoupal adrenalin v krvi. Že by konečně snad? Pevněji sevřel hůlku a zhluboka se nadechl vzduchu.

„Nééé, prosím,“ nějaká starší žena, o něco mladší, než Dracova bývalá profesorka přeměňování, klečela na zemi a rukama objímala Snapeovy nohy, „prosím, neubližte nám. Dáme vám, co chcete. Peníze, chcete peníze? Máme plno peněz..nééé,“ zakřičela znovu, když jeden ze smrtijedů vynesl z domu malinkatou holčičku. Měla sotva čtyři roky. Vlásky měla kudrnaté a plavé jako andílek, oči průzračně modré, pevně se držela muže v kápi a aniž by věděla, co s ní hodlá dělat, usmívala se na něj. Na tvářích se jí přitom rýsovaly malinkaté ďolíčky. Cenila na všechny kolem mléčné zoubky a vůbec si neuvědomovala, že postarší žena, zřejmě její babička, teď leží na zemi a prosí o jejich holý život.
„Neubližujte jí, je to ještě dítě!“
„Crucio!“ Zaznělo z jakési hůlky a žena se začala krčit v nesmírné bolesti. Křičela, sténala, řvala, plakala, prosila, ale nic jí to nebylo platné. Ba naopak, smrtijed, který vyslal tuto zakázanou kletbu se v tom ještě víc vyžíval a zasílal na ženu stále víc a víc Cruciatů.
„Notte, no tak, Notte!“ Křičel Severus Snape, když k ní Smrtijed předstoupil a chytal ji za vlasy maje přitom vytřeštěné oči a vyceněné zažloutlé zuby. „Nech toho, žádný fyzický kontakt.. nebo budeš zapáchat, je to jen ubohá mudlovská šmejdka..,“ odplivl si velitel početné skupinky. Nott se na Snapea usmál a znovu se vzdálil. Vyslal na ni další kletbu, tentokrát to byla ta, jež rozhodla o všem. Ženino tělo olizovaly zbytky jedovatě zeleného světla.
„Teď, Draco.. tohle bude tvůj úkol,“ zazubil se Snape, hledě uhrančivě do očí svého bývalého studenta, „dej mu ji!“ Přikázal Smrtijedovi, jenž doposud držel malou holčičku, která nechápavě hleděla k zemi a sledovala, co to babička dělá, proč mlčí. Už se ani nesmála, ale ani neplakala. Neměla ponětí, co se tu děje. Fascinovaně hleděla na poslední zbytky zelených paprsků, jenž se rozplývaly.
„Cože?“ Dracovi vyschlo v hrdle. Ano, chtěl si dokázat, že je víc, než jen pouhý poskok, že má taky na to někomu ublížit. Ale copak má ublížit jí? Vždyť je to téměř ještě batole. Ta holčička ještě nemá ponětí o světě, navíc je taková roztomilá. Zvědavě se na ní podíval a dívenka na něj vyvalila svoje kukadla. Natáhla ručku a prstem se dotkla jeho nosu. „Mám tě!“ Zachichotala se. Draco cítil, jak mu tuhne krev. Cítil, že tohle nezvládne. Co mu to ta malá holka dělá? Vždyť takhle to bude ještě horší!
„Slyšíš správně, Draco, jsi na řadě..“
„Mám ji snad..“
„..mučit? Ano! A zabít!“ Zaznělo chladně od jednoho ze Smrtijedů. V jeho hlase bylo jasně znát, že o něm pochybuje. V Dracovi probíhal vnitřní boj. Chtěl to tomu zatracenému Snapeovi a všem tady dokázat, chtěl tomu nevěřícímu Tomášovi ukázat, že o něm nemá co pochybovat, že nebude trvat dlouho a sám mu bude olizovat podrážky. Chtěl všem ukázat, že on..on se ničeho a nikoho nebojí. On je sám sebou a nějaká malá usmrkaná holka mu v jeho cestě za slávou a mocí nebude překážet. Znovu se na ni podíval. Měla tak pěkné oči a úsměv. Stále se na Draca usmívala a strkala nesměle prstík mezi zuby. `Ne, to já nemohu, nemůžu ji ublížit! Je to malá holčička. Tohle přece nejde.. nemůžu ji mučit. Hned při první Cruciatu zemře, nevydrží ten nátlak. Umře!´
`Musíš!!´Ozvalo se odněkud v jeho hlavě, ale ta myšlenka nepatřila jemu. Otočil se na Snapea, který měl ve tváři neurčitý výraz, Draco by však přísahal, že mírně přikývnul.
Odhodlaně holčičku popadl a postavil ji na nožičky, hned vedle těla její babičky.
„Budeme si teď trošku hrát, bereš?“
„Jo,“ souhlasila šťastně.
„Jak se jmenuješ?“
„Emylda.“
„Emylda..takže Emyldo, dělej přesně opak toho, co udělám já,“ dítě přikývlo. „Dobře, takže když já si teď před tebe stoupnu, ty uděláš co?“
„Hačačá,“ zašvitořila holčička a posadila se na studenou noční zem.
„Správně,“ Draco napřáhl hůlku a zavřel oči. „Crucio!“ Zakřičel z plna hrdla a netrvalo ani deset vteřin a holčička začala šíleně křičet a vřeštět. Draco otevřel oči a viděl, jak se popadá za bříško a zmítá sebou ze strany na stranu, krčí víčka a rty má rozevřené do hlasitého jekotu. Viděl, jak se jí po tváři kutálejí slzičky a pod náporem bolesti se dokonce počůrala. Už to nemohl déle snášet. Snad po několika letech pocítil opravdovou lítost. On měl v moci ji toho ušetřit, ale věděl, že to pro ostatní Smrtijedy nebude dostatečným důkazem jeho věrnosti. Musí ještě chvíli počkat, ač nerad. Oči se mu plnily slzami. Přes černou kápi je však nikdo neviděl. Šouravým krokem přistoupil k zmítající se holčičce, která teď volala svou maminku a jejíž hlásek ztrácel na intenzitě. Přistoupil přímo k ní, rozhodnut, že ji zbaví toho trápení, toho břemene. Neměl už chuť se dívat na tohle neštěstí a neměl sílu ji dál takto trápit. Nežli umřít v bolestech, to raději..
„Avada Kedavra!“ Řekl téměř nadpozemsky a tělo děvčátka se, přesně jako před chvílí u její babičky, ponořilo do hloubky smrti.

„Výborně Draco!“ Pochválil jej jeden ze Smrtijedů, kterého ihned poznal. Byl to jeho strýc Rodolphus Lestrange. „Otec by na tebe byl pyšný!“
„A teď si jdeme pro ni!“ Prohlásil čísi hlas.
„Pro koho?!“ Obrátil se zvědavě Draco na kdysi svého nejoblíbenějšího profesora ze školy. Začínal být opět pořádně naštvaný. Zase mu něco zatajili? Myslel si, že se tahle mise koná kvůli něj, ale zatím to byla jen pitomá fraška. Vůbec tady nešlo o něj. Šlo tu o nějakou JI.
„Neptej se, vůbec se tě to netýká, pokud by Pán chtěl, aby ses to dozvěděl, řekl by ti to!“
„Nemyslíte, že na to už je pozdě? Stejně ji uvidím, o koho se, sakra, jedná? Proč si připadám jako idiot?“
Snape se jen provokativně usmál, ale nic neodpověděl. Nechal Draca povařit se ve vlastní šťávě.
Rázným krokem zamířili k poslednímu nic netušícímu domu. Najednou sledoval, jak se Smrtijedi rozestupují kolem domu. Dva, na které Snape kývnul se někam přemístili, zatímco třetí Smrtijed si svlékl svou sutanu a zazvonil na domovní dveře, pomudlovsku. Draco sledoval jeho odění. Měl na sobě obyčejnou mudlovskou kostkovanou košili, džíny a párek kšand. Do zadní kapsy si zasunul hůlku tak, aby nebyla na první pohled vidět.
Zanedlouho se dveře otevřely a z nich vyběhl prvně pes, načež se ve futrech objevil muž středního věku. Smrtijed ještě zkontroloval cedulku se jménem u hlavních dveří a když se ujistil, že je na správném místě, ihned popadl hůlku a se širokým úsměvem seslal muže jedinou kletbou k zemi. Draco uslyšel z horního patra domu dívčí křik. Tento křik však nepatřil už žádnému dítěti, nýbrž nějaké dívce, která byla při nejmenším stejně stará jako on.
Smrtijed po jeho boku vyšel vstříc dveřím od domu. Popadl psa, který bezděky olizoval svému mrtvému pánovi obličej, ale marně, ten se ani nehnul.
Když se Draco naklonil, aby se podíval, který z jejich řad se začal zajímat o zdejší faunu, poznal, že jde právě o jeho strýce. Rodolphus Lestrange vytáhnul hůlku a jemně s ní mávnul. Ve vzduchu se objevila levitující dýka. Objal ji svými prsty a pevně sevřel. Na to, co se v té chvíli odehrálo, Draco už nikdy v životě nezapomene. Tohle byl první hřebíček zabitý do jeho rakve.


Jak hvězda nebem padající,
se mihl nůž a páž,
zoufalou ranou ku prahu,
psa přibyla smrti stráž,
ta nevinná tvář, věrný pes,
zří na něj okem mdlým
a ještě ruce líže mu
jazykem krvavým.


Všude kolem byla krev. Krev.. tekutina tekoucí v žilách a tepnách, tekutina, jejíž síla udržuje bytost naživu, tekutina, která už zde ztratila smysl.
Už podruhé za tento večer Draco zalitoval, že se nechal zlákat na stranu zla, zalitoval.. oči se mu plnily slanou vodou a kanuly přes husté světlé řasy až k hornímu rtu. To nebohé stvoření tu umíralo a trápilo se. Rodoplhus Lestrange se spokojeně usmíval a díval se, jak pes kňučí a packami mu projíždí poslední tiky, jenž naznačovaly, že je ještě živ. Psí nářek utichl. Byl konec.

„A co teď?“ Zeptal se Draco roztřeseným hlasem. Nemohl uvěřit, že byl právě svědkem něčeho tak nelidského.
„Teď? Teď už se jen spočítají mrtví a udělá se inventura!“ Zavtipkoval Nott a ze stínu vedle něj se vynořil Snape a držel za paže ženu přibližně stejně starou jako byl on sám.
„Ještě je tu tahle,“ otočil se na Draca, „poslední. Je tvoje!“


„Avada Kedavra!“

||

Věrný svému pánovi